Legenda o pěti klíčích
Kdysi dávno, tam, kde se ranní rosa třpytila jako tisíce malých hvězd a vítr si šeptal s korunami stromů, stál malý domeček. Nebyl to obyčejný dům. Nebyl zámkem ani palácem. Byl to dům plný smíchu, písniček, dětského švitoření a otevřených srdcí.
Říkalo se mu Mateřská škola.
Na první pohled neměl nic zvláštního. Jen jedny dveře, několik oken a zahradu plnou květin, stromů a dětského smíchu. Přesto se o něm vyprávěla jedna stará legenda. Vyprávěla o tom, že v tomto domě nejsou žádné zamčené dveře. Protože tady se dveře nikdy neotvíraly klíčem. Tady se klíče podávaly. Jednoho dne přišlo ke školce malé dítě. V očích mělo zvídavost, trochu nejistoty, spoustu otázek a velký batůžek plný snů. Myslelo si, že musí otevřít velké dveře do světa, ale u nich na něj čekala moudrá průvodkyně.
Usmála se a řekla:
„Ty dveře nemusíš otevírat sám. Každé dítě dostává svůj klíč. A až jednou odejdeš dál, nebudeš otevírat jen své dveře. Naučíš se podávat klíče také druhým.“
Potom otevřela starou dřevěnou truhlu. Uvnitř neleželo zlato ani drahokamy. Leželo v ní pět kouzelných klíčů. Každý byl jiný. Každý odemykal něco, co není možné vidět očima.
První klíč:
Klíč k sobě i k druhým
Byl vyroben z nejjemnějšího stříbra a na jeho oušku bylo vyryto malé srdce. Dokázal odemykat lidská srdce.
Pomáhal dětem poznávat samy sebe, své pocity, radosti i obavy. Učil je říkat: „Prosím.“, „Děkuji.“, „Promiň.“ i „Mám tě rád.“
Druhý klíč:
Klíč k sobě i k druhým
Byl vyroben z nejjemnějšího stříbra a na jeho oušku bylo vyryto malé srdce. Dokázal odemykat lidská srdce.
Pomáhal dětem poznávat samy sebe, své pocity, radosti i obavy. Učil je říkat: „Prosím.“, „Děkuji.“, „Promiň.“ i „Mám tě rád.“
Třetí klíč:
Klíč k tajemstvím přírody
Byl celý porostlý mechem a drobnými lístky. Když se jím otočilo, bylo slyšet zpěv ptáků, šumění lesa a zurčení potoka. Otevíral dětem oči pro krásu světa kolem nich.
Učil je pozorovat, naslouchat, pečovat, chránit a objevovat. Děti zjišťovaly, že každý brouček, každá kapka deště i každý strom mají svůj příběh. A že člověk je součástí přírody stejně jako motýl nebo dub.
Čtvrtý klíč:
Klíč ke světu tvoření a objevování
Tento klíč zářil všemi barvami. Každý den vypadal trochu jinak. Jednou byl celý od barev, podruhé od hlíny, jindy se třpytil jako stavebnice nebo ukrýval melodii písničky.
Otevíral svět fantazie. Vedl děti k tomu, aby tvořily, experimentovaly, přemýšlely, hledaly vlastní řešení a nebály se zkoušet nové věci. Protože právě při objevování vznikají ty největší poklady.
Ne věci. Ale nápady.
Pátý klíč:
Klíč k cestě za poznáním
Poslední klíč byl zvláštní. Nebyl z kovu. Byl utkán z odvahy, trpělivosti a radosti. Nikdy nekončil. S každým novým poznáním byl větší a silnější.
Otevíral dětem cestu k otázkám.
„Proč?“ „Jak?“ „Co kdyby?“
Učil je přemýšlet, hledat souvislosti, spolupracovat, zkoušet znovu a nebát se chyb. Protože věděl jedno velké tajemství. Největší učitelkou je vlastní zkušenost.
Říká se, že těchto pět klíčů dostává každé dítě, které vstoupí do naší mateřské školy. Nikdo je nedostane všechny najednou. Rostou spolu s dítětem.Každý úsměv, každá hra, každý rozhovor, každé obejmutí, každé překonané trápení i každé nové poznání jim dodává sílu.
A když se někdy něco nepovede?
Klíče se neztratí. Jen připomenou, že chyba není konec cesty. Je to nová cesta.
Ve školce věříme, že dítě nepotřebuje, aby mu dospělý otevíral všechny dveře. Potřebuje člověka, který mu bude věřit, půjde chvíli vedle něj, podpoří ho, povzbudí ho a ve správný okamžik mu podá klíč.
- Klíč k odvaze
- Klíč k poznání
- Klíč k přátelství
- Klíč k samostatnosti
- Klíč k radosti
Až jednou děti naši mateřskou školu opustí, neodejdou jen s tím, co se naučily. Odnesou si něco mnohem cennějšího. Víru v sebe. Radost z objevování. Odvahu přemýšlet. Respekt k lidem i přírodě.
A pět kouzelných klíčů, které budou celý život otevírat jejich vlastní cestu. Protože skutečná moudrost nespočívá v tom, otevřít všechny dveře.
Skutečná moudrost je umět podat klíč
